O PROJEKTU

PROČ VIA SALIS

Via Salis je jméno prvního PPP (Public Privat Partnership) projektu v ČR a chce připomenout, že dálnice, která v rámci tohoto projektu vznikne, kopíruje část důležité obchodní cesty, která zde byla již ve středověku. Vznikne 32 km nové dálnice a stávající úsek v délce 16 km se rozšíří na dva pruhy v každém směru.

Nově budovaný úsek dálnice D4 nabídne cestování po komunikaci, která splňuje všechna kritéria bezpečnosti, komfortu a moderních technologických parametrů. Zatímco samotná dálnice bude vedena v nové trase, spojnice z Příbrami na Písek patří mezi nejstarší obchodní cesty u nás. Je součástí takzvané Solné stezky, která je též nazývána Zlatá či Pasovská. Šlo o jihozápadní spojnici Prahy s Pošumavím, kde se stezka rozdělovala, aby překonala šumavské hvozdy a vyústila v Pasově, významném středověkém dopravním uzlu na Dunaji. 

Archeologické nálezy naznačují, že se stezka využívala zřejmě již v době bronzové. První písemnou zmínku o ní máme nicméně z roku 1010, kdy římský král a pozdější císař Jindřich II. daroval poplatky z mýta, které se na cestě do Čech vybíralo, ženskému klášteru v Pasově. Totéž roku 1088 učinil i první český král Vratislav II., který poplatky za provoz na této „středověké dálnici“ přiřkl pražské vyšehradské kapitule. Obchod tu panoval čilý - vozila se především sůl ze Solnohradska a Bavorska, koření, víno, jižní ovoce i drahé látky, z českých zemí do Bavorska pak chmel, pivo, med nebo kůže. O jednom takovém nákladu máme zprávu z roku 1373, kdy kupce ze Salcburku přepadl u Prachatic jistý Pavel Divočák a „pobral jemu pepř, šafrán, zázvor, bokassin [italská látka], papír i jiné kupecké věci“.

Ve 14. století byl na Solné stezce provoz již tak velký, že její části nechal Karel IV. vydláždit. Svým způsobem tak „otec vlasti“ stál u zrodu pozemních staveb. Největší boom Solná stezka zažila za posledních Rožmberků. Prachaticemi tehdy procházelo denně až 200 soumarů, což byli koně s vaky či bečkami (takzvanými prosticemi) na bocích, které pěšky doprovázel obchodník. Do jedné bečky se přitom vešlo 55 kg soli. V době největšího rozkvětu se tak koňmo do Čech po Solné stezce ročně dostalo ke čtyřem tisícům tun soli, která se ve středověku nepoužívala jen jako dochucovadlo, ale i jako konzervant – nakládalo se do ní maso a ryby. Naložený soumar přitom denně urazil maximálně 30 kilometrů (v obtížném šumavském terénu jen polovinu) a cesta mezi Pasovem a Prahou se tak protáhla na dva týdny.

Solná stezka se v průběhu staletí neustále opravovala a vylepšovala, stavěly se mosty, náspy i lesní průseky a soumary postupně nahradily vozy, které uvezly až tunu nákladu. Úpadek Solné stezky přinesla v 19. století konkurence – ve velkém se „bílé zlato“ dováželo třeba také ze Saska nebo Rakouska. A samozřejmě také železnice. Od roku 1832 jezdila koněspřežka mezi Lincem a Českými Budějovicemi a doba přepravy zboží se tak významně zkrátila a zefektivnila. 

Přestože původní Solnou stezku překryl asfalt krajských silnic, její význam dodnes v trase nově budovaného úseku D4 připomínají mnohé stavby, které pamatují doby čilého provozu na této významné obchodní cestě. Patří sem třeba zámek v Čimelicích, původně zemanská tvrz z 15. století. Samotný barokní zámek má pohnuté osudy, od roku 1842 patřil Schwarzenbergům, kterým ho stát v roce 1948 zabavil. Za socialismu v něm sídlila Střední průmyslová škola filmová, od roku 1993 patří opět knížecí rodině, která ho postupně zvelebuje. Němým svědkem zlaté éry Solné stezky je také hrad Zvíkov, který byl ve 13. století založen Přemyslovci právě jako pevnost střežící cesty do Lince a Pasova. A nesmíme zapomenout ani na královské město Písek, vybudované ve středověku v místech, kde Solná stezka překračovala řeku Otavu.